Hřbitov v Českém Krumlově

Toulky po hřbitovech by někdo označil za hobby a někdo spíše za úchylku. Ať už to nazveme jakkoli, rozhodně je to zájem, který budí pozornost. U někoho nežádoucí a u někoho naopak vyvolá mrazení a nostalgickou náladu.
Můj zájem o hřbitovy začal už někdy na základní škole. Tehdy jsem chodila na hřbitov s prababičkou, které je dnes úctyhodných 101 let. Zatímco ona vzorně vymetala z náhrobků listí a instalovala květiny do váz - jsme velká rodina a hrobů vlastníme několik - já se toulala kolem a nasávala hřbitovní atmosféru a kochala se zdobenými náhrobky.
Má vášeň pro tato místa se ještě prohloubila na střední škole, kdy jsem místo velkolepých zámeckých sídel, zachovalých staveb a slavných sochařských děl mnohem více milovala polorozpadlé opuštěné domy a zvětralé sochy, anděly bez rukou a mechem porostlé náhrobky.
A vysoká škola posunula můj koníček ještě o kousíček dál - s historií přišel zájem o data na náhrobcích a především o osoby, které byly v hrobech uložené.
Po vysoké škole přišlo zaměstnání a na hřbitovy najednou nebyl čas. Jenže pak jsem začala psát román Prokletí schwartzovy vily a mé kroky opět zamířily - kam jinam - než na hřbitov. Abych nasála tu správnou atmosféru a inspiraci, navštívila jsem Zátoň a hřbitov v Městě Touškově.



V současné době čtu hřbitovní trilogii Okřídlená duše, Království a Prorok a do toho mi ještě včera přišel recenzní výtisk od Grady - TAFOFIL od Dany Svítilové a Barbory Faiglové, do kterého se snad pustím o víkendu. Dnes jsem navíc měla na návštěvě kamarádku, která - jak jinak - tuto mou vášeň sdílí. A jelikož jsme rozebíraly tyto knihy a zároveň zavzpomínaly na společnou návštěvu hřbitova v Českém Krumlově, přijměte mé pozvání a projděte se po něm pomocí mých fotografií také.