Toulání Českem...: Turistika, aneb odkud se vzala touha českého lidu procházet se po památných koutech naší země

Jelikož velmi ráda cestuji, nejraději po krásách naší malé české zemičky, poznávám nová místa, hlavně ta, která jsou nějak spjatá s naší minulostí, rozhodla jsem se zavést na svém blogu novou sekci – Toulky po krásách českých koutů. Protože nyní většinu svého času věnuji své dceři a na cestování a vandrování není moc času – kočárek mnohdy po stezičkách a zarostlých cestách neprojede a na nošení dítěte v šátku na delších cestách nejsem fyzicky stavěná, využiji alespoň svůj blog k tomu, abych se postupně vypravila na tyto toulky po papíře, prostřednictvím historických pramenů, odborných článků či starých i nových fotografií. Některá místa jsem navštívila již v minulosti a tak to bude takové zavzpomínání, některá navštívím, abych o nich poté mohla napsat článek, a na některá výlet teprve naplánuji.

Než se dostanu k prvním zajímavým místům, pozastavím se u samotného termínu „turistika“. Co má vlastně vyjadřovat a kdy a jak turistika a české výletování vůbec vzniklo? Pomineme-li cestování, které již hluboko v minulosti prováděla šlechta a synkové z lepších rodin, aby nasbírali zkušenosti, poznali nové kraje, zvyky i jazyky, datuje se zrod turistiky do 19. století.

Dovolte mi citovat znění Ottova slovníku naučného z roku 1906: „Turistika slove cestování za účelem zábavy, která spočívá najmě v rozkoši z pobytu v přírodě vůbec, a pak ve vyhledávání méně známých a krajinářsky vynikajících končin, pak také za účelem osvěžení tělesného a duševního.“ Tolik tedy Ottův slovník, díl XXV. Jenže kdo byl vlastně za turistu považován? V Čechách jím byl především člověk, který cestoval pěšky, po železnici anebo také parníkem. Mnohdy byla cesta kombinována, část cesty se mohl turista svézt na voze a část došel pěšky. Takto cestoval se svými přáteli např. malíř Mikoláš Aleš.

Turistika se dělila na letní a zimní. Tu druhou si dovolím nyní opominout, neboť souvisela se stále sílícím nadšením k zimním sportům a tzv. alpinismu. Letní turistika se v našich zemích pořádala nejprve v okolí města, ve kterém turisté žili, nebo na poutní místa, kam se pořádaly tzv. národní pouti. Chodilo se především na památná místa spojená s českými dějinami, na horu Říp, hrad Bezděz, na Blaník, Oreb apod. Takové výlety byly hotovou společenskou událostí, která měla často i podtext vlastenecký. Vzpomeňme si na knihu Ignáta Herrmanna, Otec Kondelík a ženich Vejvara, kterak zmínění hrdinové vyrazili na hrad Karlštejn…

Počátky turistiky se u nás datují přibližně do dvacátých let 19. století. V rodinách se pak více pěstovala od let padesátých. S jejím rozvojem souvisel i vznik různých turistických ubytoven, horských bud, ale také značení turistických cest, stavba rozhleden a vydávání turistických map a různých průvodců. V šedesátých letech 19. století pak v Evropě začaly vznikat turistické kluby. U nás byl první založen až v roce 1888 a to díky Vojtěchu Náprstkovi. Zval se Klub českých turistů a ve stejném roce začal vydávat i vlastní měsíčník – tvz. Časopis turistů.

Postupem času kromě výletů po památných místech vznikl i tzv. tábornický sport, tedy pobyt v přírodě pod stany a různými jinými přístřešky. Tábornictví vzniklo původně v USA, což souviselo s turistikou, lovectvím, skautingem, automobilismem i vodní turistikou. V našich zemích se rozvoj tábornictví těšil stále větší přízni od roku 1910 díky Vysokoškolskému sportu Praha, a také díky tzv. skautskému, nebo chcete-li junáckému hnutí. Velký rozvoj tábornictví však probíhal až v období meziválečném a následujícím.

Abyste si mohli udělat trochu lepší představu, jak vypadali dřívější turisté, čím a v jakém oblečení se vyráželo na cesty, přidávám několik fotografií. Nejsou sice z konce 19. století, takové bohužel nevlastním, ale i cca 30. léta 20. století mohou být zajímavá.

Kvalitu fotografií prosím omluvte, čas, vlhkost a světlo se na nich viditelně podepsalo...